Milý Bože, dělám, co můžu.

Narodila jsem se v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý, tečka. Po gymnáziu jsem se vydala sama vlakem směrem na východ a po čtyřech hodinách cesty jsem vystoupila v Brně a nastoupila na Masarykovu univerzitu ke studiu žurnalistiky a sociologie. Studium jsem ukončila prakticky ihned poté, co mi ve druhém ročníku řekli, že budu muset skládat zkoušku ze statistiky a spolubydlící z bytu mě obvinili, že jim kradu krupici.

Přestěhovala jsem se do Prahy doufajíc, že si ze mě všichni sednou na zadek, pár měsíců jsem pracovala ve zpravodajské televizi Z1, ta následně zkrachovala (ne kvůli mně, snad). Na zadek si nikdo nesedl, po půlroce práce v korporátním Seznam.cz jsem nastoupila do vydavatelství Stratosféra na pozici mužského redaktora na web Jenpromuze.cz. Po dvou letech si mě na základě omračujcího článku o Daře Rolins všimli v Reflexu a přetáhli k sobě a posadili mě na místo šéfredaktorky Reflex.cz. Bylo mi 22, psala jsem svoje názory online a schytávala za to, občas zaslouženě, hejt. Následující roky jsem bezcílně kolovala po redakcích týdeníků a zpravodajských i bulvárních webů, až mě to přestalo bavit a začala jsem pracovat v PR agentuře.

V době, kdy jsem začala nacházet část svého já ve zvedání činek, ozvali se mi z knižního vydavatelství s nabídkou vydat moji prvotinu. Kývla jsem a začala psát a zjistila, že pomalu nacházím i druhou část svého já. A tak jsem se začala naplno věnovat cvičení i ve formě trénování jiných a psaní knížek. Pak udeřil covid a já začala nahrávat podcast Příběh, který se opravdu stal, usmířila se po letech s kamarádkou Lucií a společně jsme spustily podcast Chumelenice.

Před dvěma lety jsem se dozvěděla, že mám ADHD, což vysvětlilo můj letitý boj s úzkostmi a taky mi to trochu dalo návod na to, jak žít a vysvětlení toho, jak jsem žila. Ráda bych mezi lidmi šířila osvětu o duševním zdraví, protože to je očividně třetí část mého já. Jsem bezdětná, bydlíme ve zrekonstruovaným baráku na vsi společně s mým klukem, dvěma kocoury a pejskem.