Nespokojte se s „docela dobrý“

Těsně před koncem roku 2018  se ze mě stalo největší klišé. Single třicítka. Zpětně mám dojem, že jen samotná nechuť se tím klišé stát mě v onom vztahu držela minimálně o měsíc déle, než jsem v něm měla zůstávat. Byl to dospělej vztah a měl i dospělej konec, na to jsem pyšná. Je mi přece těch třicet, to je hluboká dospělost, přestože se pořád cítím jako malá dvanáctiletá holka, která jen chodí po světě ve skafandru s podobiznou větší holky.. ale dělám co můžu, abych se dospělákem cítila, vždyť jiný lidi se v tomhle věku dokážou potýkat s rejstříkem tělesných tekutin svých potomků, naspat za noc tolik hodin, co já mám jen na odpolední dáchnutí, nebo třeba vést vlastní firmu a platit lidem opravdovýma penězma, zatímco moje finanční gramotnost skončila u Dostihů a sázek. No prostě chci říct, že jsme po sobě při rozchodu neházeli věcma, rozdělili jsme se o zarámovaný obrazy, který jsme ani nestačili pověsit na zeď, knížek jsem si vzala míň, než jsem mohla, aby mu v těch poličkách nezůstalo takový smutný prázdno, klíče jsem sundala z kroužku a zabouchla dveře. Vstříc novýmu životu. Single životu. Všichni víme, že to není jen vztahovej status. Je to diagnóza, o který bylo natočeno a napsáno mnoho filmů, seriálů a knih. Ahoj Carrie, právě žiju tvůj život, sedím doma na gauči a datluju do počítače článek o vztazích do lesklýho časáku. To je sen, co?

Je to sen, až do momentu, kdy si uvědomíte, že nájem najednou platíte dvojnásobnej a jídlo vaříte poloviční. Vařit pro jednoho je šílenej vopruz, to se přece nevyplatí, lepší je si denně objednávat drahý jídla z hospod, následně v koutě u botníku hromadit prázdný mastný krabičky, a pak je s krajním odporem vyhazovat do popelnice, když venčíte psa, kterýho jako single člověk mimochodem venčíte dvakrát častěji než předtím. A v mrazu je ten rozdíl sakra poznat, na to mi stačí i počty z Dostihů.

Před pár lety můj single život vypadal jinak. Každej večer jsem byla venku a život byl jako bonboniéra, s pralinkama plněnejma rumem. A vínem. A tequilou. Dneska už to takovej vodvaz není. Zajásám, když od desíti v telce běží pár let starej film s Meryl Streep a jako největší pankáč si připadám, když si na gauči mažu rohlík s máslem s hodně tlustou vrstvou bez talíře. Je to větší klid. Teda, do chvíle, než se sejdete s rodičema. Protože pak přichází ta zásadní, nejzásadnější a nejdůležitější otázka života, smrti a vůbec. Kéž by odpovědí bylo 42. Otázka zní: A proč ses rozcházela? A pokračuje pochybovačným: Ty myslíš, že najdeš něco lepšího? Což uzavírá výhružné: Abys nepřebrala.

A když tak sedíte před svejma rodičema, který maj za sebou třicetiletý manželství a pořád dokážou bejt nadšený do života, nezapšklý a těšit se na sebe a vy si říkáte, že tohle vědomí, že dlouhej spokojenej vztah existuje je beztak důvod, proč jste celoživotně vztahově postižený, … a najednou je vám úplně trapný jim říkat důvod toho rozchodu. „Protože jsem ho nemilovala.“ A oni se na sebe podívají a řeknou něco jako, nojo, ale to přece není důvod! Vztah je víc, je to partnerství, přátelství, to je přece ta láska, tys akorát nebyla zamilovaná! Honem rychle se vrať odkud si přišla, ty lstivý vrahu vztahu! Máma k tomu většinou ještě zvládne dodat, že my to dneska všechno moc řešíme a nad vším moc přemýšlíme, že za nich to nebylo, oni se prostě potkali a do roka vzali a všechno, co je potkalo cestou, prostě řešili cestou. A já si připadám jako ten nespokojenej mileniál z těch chytrejch článků, kterej nezažil válku a utrpení, nic mu není dost dobrý a na všechno si stěžuje.

Jenže já chci zamilovanost a pak chci lásku. Láska je i to partnerství, i to přátelství, ale je to taky TO. TO něco, co je zavrtaný ve vaší podstatě a TO, když nemůžete jinak. TO, co vás udrží s někým pohromadě těch třicet a víc let. TO přece nejde vynechat a jen tak žít po boku kamaráda, se kterým se rádi koukáte na seriály. Zjistila jsem, že podobnou věc řeší v mým věku hodně lidí okolo mě. Spousta z nás se totiž do vážnýho vztahu vrhla ve svejch dvacátejch letech, kdy se z nás postupně stávaj úplně jiný lidi. A pak se v těch svejch třicátých letech proberou vedle člověka, se kterým už by podle příručky správného vztahu měli začít zakládat rodinu, kterýho maj strašlivě moc rádi a dokonale ho znaj.. ale… ale. Byl pro ně TO po určitou etapu života a ta je pryč. A teď, kde najít odvahu opustit příjemnou jistotu a vrhnout se do světa mastnejch krabiček od jídla a večerů na s Meryl Streep? A vůbec, někomu to třeba vyhovuje! Mně bohužel ne, já jsem úzkostnej člověk, kterej potřebuje přehnaně přemejšlet i nad tím, jak někomu podat ruku a říct dobrý den. Nemůžu tejden v klidu spát, pokud mám podezření, že moje tělesná teplota přechodně stoupla o 0,2 stupně. Jak bych mohla spát v klidu dalších 50 let s tím, že vím, že TO necítím? To byl ten hlavní motor změny, představa toho, že lžu sama sobě i někomu dalšímu. A tak jsem si řekla, že TO budu hledat dál. Jen u toho nebudu mít podpatky od Blahnika a toulat se na nich New Yorkem, budu u toho spíš sbírat psí hovínka do růžovejch pytlíků a nadále se věnovat svýmu letitýmu vědeckýmu projektu s názvem Suchý šampon – spása nebo prokletí lidstva?

Jediná jistota, kterou ve chvíli odchodu máte, je, že to bude jiný. Nevíte, jestli lepší nebo horší, doufáte, že se vám uleví, že si co nejvíc bezbolestně odoperujete svý siamský dvojče, člověka, co vám byl roky nejbližší a pak se z toho sám na gauči s rohlíkem nezblázníte. Ve 12 letech jsem stála na pětimetrovým skokanským můstku u nás na plavečáku v Budějicích a koukala se pod sebe. Bylo to nesmírně vysoko a jediná cesta pryč byla skočit dolů. To, co jsem věděla, bylo, že dopadnu do vody a že to chce skočit rovnejma nohama, a že rozhodně nemůžu po schůdkách dolů, protože tam stál Martin od nás ze třídy a já ho tajně milovala a nemohla jsem se ztrapnit. A tak jsem si zacpala rukou nos a skočila. Při rozchodu ve třiceti letech s člověkem, kterýho jste si původně chtěli brát a mít s ním děti, jsem si připadala vlastně stejně.

S tím vším souvisí jedna věc, myslím, že ta nejtěžší, kterou jsem se do teď naučila a zdaleka ne dokonale, a nemyslím teď vyplňování daňového přiznání. Je to naučit se říkat ne. Říkat ne něčemu, co nemáte rádi, co je vám nepříjemný a co je vám cizí, to je sranda. Ale říkat ne skvělejm věcem, skvělejm pracím a skvělejm lidem, který ale pro vás nejsou to pravý, to je teprve maturita. Uvědomit si, že když je něco snadný, není to automaticky to správný řešení. Kéž by to tak bylo, to by se to daňový přiznání vyplňovalo líp. Někdo má ale rád snadný. Někdo naopak nepotřebuje přehnaně přemýšlet, raději jde cestou nejmenšího odporu, bez jakýchkoliv citových výkyvů a investic a já mu to vlastně často závidím, protože se u takovýho života určitě míň zapotí a nabrečí. Ale jak mi onehdy řekla moje terapeutka, do tohohle života jsem vstoupila s batohem na zádech, v mým případě je to spíš taková krosna, a ta je plná démonů, pochyb, pocitů méněcennosti, schoulených malýchjch Markétek různě zraněných z různýjch etap života, a kdybych zůstávala dál ve vztahu se skvělým člověkem, se kterým necítím TO, ta krosna by mi za pár let ztěžkla tak, že bych ryla nohama v zemi, tím jsem si stoprocentně jistá. Rozhodně proto nemůžu říct, že vztah bez TOHO je špatnej. Já jen vím, že je špatnej pro mě. A vědět to, je asi to nejvíc, čeho jsem mohla zatím dosáhnout. Přeju vám totéž.

(Vyšlo v Harper’s Bazaar na jaře 2019)