Dělat věci sám nebo cestovat sám je taková zvláštní šedá zóna činností, kterou lidi buď obdivují nebo nechápou. Někomu to připadá cool a někomu jako zoufalost. Já jsem se rozhodla už před nějakou dobou, že bytí sama dám šanci a že zkusím, jaký to je, když čas od času vyvedu na rande jen sebe. A můžu říct, že tenhle trénink bych za nic nevyměnila.
Jednou z mých oblíbených činností je chodit sama do kina a do divadla. Moje okolí nad tím často kroutí hlavou, ale pro mě je to ta nejlepší a vlastně i nejupřímnější forma odpočinku. Nemyslím si, že bych neměla ráda lidi, naopak, čím jsem starší, tím jsem tolerantnější a otevřenější jejich příběhům a povahám, jsem přirozeně introvert, ale snažím se nebýt protivný samotář. Ale přesto, nebo spíš právě proto, si pak strašně užívám chvíle, kdy jsem sama se sebou. Kdy sedím v kině a nikdo mi do toho nekafrá, kdy jdu z kina, v hlavě si přehrávám scény, co mě dojaly, nechám svoji fantazii rozběhnout do všech světových stran a nemusím poslouchat kamarádku, jak mi nutí, že „tohle se jí teda moc nelíbilo, hlavně byla blbá ta scéna, jak on běžel parkem a snažil se blablabla.“ Proč mě to má v tu chvíli zajímat? Já jsem se bavila a dojala a nechci si to nechat kazit. Rozjímám jen sama se sebou a je mi báječně, nemusím nikomu vysvětlovat, proč se mi to líbilo, obhajovat svůj názor a dohadovat se o tom, kdo má pravdu. Nemá ji mimochodem nikdo, naše vjemy jsou subjektivní a náš vkus také.
Přesto je zajímavé, že když někomu řeknu, že chodím ráda sama do kina, podívá se na mě takovým lítostivým až soustrastným pohledem. „A proč? To nemáš s kým jít?“ Mám, ale nechci. Další typická reakce je: „A to tě to takhle baví?“ a třetí a vlastně nejčastější je: „Tyjo, já bych na to neměl odvahu.“ Což je to, co mě pokaždé zarazí a vlastně trochu vyděsí. Jde o koukání na film. Vy si nikdy nepustíte film, když jste sami doma? A jaký je v tom rozdíl, když ho vidíte v kině? Opravdu žijeme ve světě, kde člověk nemá odvahu na to, dělat něco sám? A teď nemluvím o výchově dětí, to je samozřejmě pro jednoho člověka těžká kláda, mluvím o tak časově bezvýznamném aktu jako je návštěva kina. Mám se přiklánět ke všem těm teoriím o zhoubném vlivu sociálních sítí, které z nás udělaly nesamostatné chudáky, neschopné žít sami se sebou? Spíš mám pocit, že těch příležitostí, jak být v dnešní době chvilku sám, je čím dál tím míň a proto je potřeba to cíleně trénovat. Prostě si myslím, že být sám se dá naučit a že to je jedna z nejlepších věcí, které pro sebe můžete udělat.
Leckdo se samoty děsí asi proto, že to slovo jako takové mají spojené spíš s negativními emocemi. Vyvolává to strach a neklid a možná úzkost. Být sám totiž vlastně znamená být osamělý a to je přece hrozně smutné. A vůbec, co na to řekne okolí? Co řeknou lidi, když půjdu sama do kina? Budou si na mě ukazovat a říkat si, ježíš, chudinka, nikdo ji nechce, tak musí jít sama, to my jsme na tom líp, protože nás jde víc. Tohle všechno se mi samozřejmě honilo hlavou přesně do chvíle, než jsem do toho kina poprvé sama vyrazila. Jenže místo strachu o to, co si o mně kdo pomyslí, a že budu vlastně jen závidět všem párům okolo, jak jsou v kině spolu a mohou se během filmu osahávat a ocucávat, se dostavil pocit totální nezávislosti. Pocit, že jsem dostatečně sebevědomá a samostatná osobnost, že nepotřebuju každý prd sdílet s někým vedle sebe a dokážu čelit jen vlastním myšlenkám a pocitům.
Chápu, že bejt sám vlastně není cool. Všichni okolo nás nutí, abychom sami nebyli. Být sám znamená prohru, mezičas a to horší období, které vystřídá to lepší období, kdy „budeme s někým.“ Když si rezervujete jakoukoliv letenku nebo ubytování, systém vám automaticky nabízí dvě místa, nikdo nepředpokládá, že chcete někam jít nebo jet sami. Tohle a pocit, co si lidi pomyslí, jsou věci, které v rámci tréninku být sám se sebou musíte totálně odbourat a nemyslet na ně. Děláte to přece pro sebe a ne pro ty lidi, co si vás budou dvě minuty všímat a pak na vás zapomenou a do smrti už je neuvidíte.
Být sama při různých příležitostech se mi začalo líbit, obědy se sebou, rande se sebou a kafíčka se sebou se časem staly takovou mojí oblíbenou kratochvílí a stejně, jako se ráda sejdu s kamarádkami na víno, si sednu někam sama, dám si skleničku jen pro sebe a nechám se unášet okamžikem. Do hlavy se mi proto pomalinku vkrádala myšlenka na to, někam sama odjet. Nechávala jsem ji chvilku uzrát a letos to přišlo – poprvé v životě jsem vyrazila sama na dovolenou. No, dovolenou, vlastně jen prodloužený víkend. Netušila jsem, jestli to pro mě bude jako to kino, přeci jen, dvě hodiny a tři dny jsou rozdíl, já jsem navíc strašně roztěkaná a nepozorná, zvládnu dojet tramvají do multikina, ale zvládnu odletět letadlem do cizí země bez ztráty občanky a kytičky?
Zvládla jsem to. A bylo to snad nejlepší rozhodnutí za posledních několik let. Ten pocit, kdy vylezete z letadla/vlaku/autobusu v úplně cizím městě a procházíte se po úplně cizí ulici a jen si říkáte, tak, jsem tady, jen já, můžu si dělat co chci, můžu být kým chci a jsem absolutním pánem svého času.. to je moment, který vám vystřelí sebevědomí do stratosféry. A když si po těch pár dnech, kdy chodíte kam chcete, na jak dlouho chcete a utrácíte kolik chcete peněz, vracíte domů, máte dojem, že když dokážete tohle, dokážete přece cokoliv. Zvládli jste totiž čelit tomu nejděsivějšímu ze všeho – vlastní hlavě a vlastním myšlenkám. Tomu, co se snažíme dennodenně přeřvat a utlumit hudbou, bandou kamarádů, vypisováním na sociální sítě, alkoholem, drogami a dalším. Podnikat věci sám totiž znamená poznat se. Poznat, jak reaguju v nečekaných situacích, kdy to za mě nevyřeší přítel nebo tatínek, poznat, jak se umím seznamovat s jinými lidmi, jak vlastně umím komunikovat v cizím jazyce… možná dokonce zjistíte, že vás baví a zajímají věci, o kterých byste si to doteď nemysleli.
Jak? Jsme totiž pořád ve vleku někoho jiného, ve vleku kompromisů a přizpůsobování se, snažíme se někomu udělat radost, zavděčit se a hrozně málokdy jsme ve stavu, že se můžeme rozhodnout o čemkoliv čistě jen podle svého vkusu, citu a potřeby, spontánně, teď. A být sám v cizí zemi, to je přesně ten moment, kdy se to děje. Kdybyste na tom výletě byli s kámoškou, tak si půjdete k večeři dát těstoviny, protože ona je má ráda a vám je to jedno. Ale je vám to opravdu jedno? Najednou před tou restaurací stojíte sami a uvědomíte si, že byste si radši dali rybu. Nebo jdete kolem tetovacího salonu a napadne vás nechat si udělat to tetování, o kterém už dlouho přemýšlíte. Být tam s vámi někdo další, dost možná vám to vymluví jako bláznivý nápad, ale když jste sami, pravděpodobně půjdete a uděláte to a budete se cítit skvěle. Jsou to maličkosti, ale když se naučíte být sám, mnohem lépe se naučíte poslouchat to, co sám opravdu chcete. Následovat intuici a nenechat se ukecat k něčemu, co vás neláká. A když si sami tyhle věci ujasníte, bude se vám mnohem lépe fungovat s někým dalším, mimojiné i proto, že s ním nebudete jen ze strachu abyste nezůstali sami. Už se toho totiž bát nebudete.
(Vyšlo v Harper’s Bazaar)
